Řeka Sázava odpradávna spojuje. Spojuje člověka s přírodou i lidi navzájem. Svoji pouť začíná jako malý potok u Velkého Dářka na Vysočině, aby pak po 225 kilometrech splynula se svou velkou sestrou Vltavou. Stála u kolébky naší historie, na jejím břehu založil svatý Prokop s přemyslovskými knížaty klášter v Sázavě. Trampové často nazývají Sázavu Zlatou řekou a na jejích březích pod Medníkem vznikaly první trampské osady. Pro vodáky má řeka magickou přitažlivost, nejkrásnější a nejdivočejší částí jsou zřejmě peřeje Stvořidla, které střídají táhlé meandry mírného středního toku s častými jezy. Druhý dech nabere řeka až za Týncem nad Sázavou, kde se zařezává do hlubokého údolí se strmými stráněmi a peřejemi. Zklidní až v hladině Vranské přehradní nádrže a u Davle se vlévá do Vltavy. Skalnaté břehy řeky v letních měsících ožívají žlutými květy tařice skalní. Nepřístupné terény využívá k hnízdění sokol stěhovavý, dokonalý vzdušný lovec, který nenechá nikoho na pochybách, kdo je zde pánem nebe. Sokolí páry bývají dlouhá léta věrni jednomu hnízdu, které si však nestaví. Často je zabírají nějakému jinému druhu nebo hnízdí přímo na holé skále. Sázava je rozdělena na revíry, o které se starají rybáři a tak na březích můžeme spatřit zadumané postavy čekající na své vytoužené úlovky. Přírodovědce zajímají zase mlži žijící na dně řeky. V Sázavě žije vzácný velevrub tupý a několik druhů škeblí. Mlži potřebují nejen čistou vodu ale i přírodní tvar koryta – proudné i klidné úseky s bahnem, kameny nebo pískem na dně. Na řadě míst byly však břehy kvůli plavbě nebo vodním elektrárnám upraveny a tok narovnán. Tím se ale narušil přirozený režim, a tak se každé jaro s táním sněhu řeka rozvodňuje a zaplavuje své okolí.