Příroda v akci

Údolí, kterým protéká potůček z vrchu Pepř k Sázavě, se odedávna říká Kocourské. V  kamenitém a místy upraveném korytě vytváří potok nápadné kaskády nebo prahy, a to zejména v místech, kde se nacházejí odolné hlubinné vyvřeliny – zelenočerná gabra. Gabro je hornina žádaná na obklady, pomníky a jiné speciální kamenické práce.  Celé údolí doslova poseto pozůstatky těžby zlata, protože jím prochází soubor zlatonosných žil – známé Kocourské pásmo.  Najdeme zde četné odvaly a zasypané staré štoly. Při procházce údolím stojí za povšimnutí i četné prameny a studánky – často se jedná o dovodnění starých důlních děl. Známá je štola sv. Josefa, která je v současnosti zpřístupněna veřejnosti. Objevuje se již na staré důlní mapě z roku 1718 a je charakteristická svými šikmými chodbami, sledující zlatonosné žíly. Tvar chodeb se mění, zužuje, a rozšiřuje podle toho, jak se ruda těžila. Sousední štola sv. Antonína Paduánského je unikátní zachovalými pozůstatky na těžbu ve středověku a v 17. a 18. století. Návštěvníci si zde mohou za pomoci žebříků a hornických lamp na vlastní kůži vyzkoušet nelehký pohyb tehdejších horníků v podzemí. Původní výdřeva, byla nahrazena novou a usazena do původních vysekaných skalních patek. Na stěnách štoly jsou stopy po ručním dobývání. V dolní části údolí stojí unikátní technická památka – viadukt.  Je jen o jeden metr nižší než známý most přes pražské Nuselské údolí. Byl postaven v roce 1899, prakticky bez mechanizace. Za jeho stavbou stojí snaha jílovských občanů mít blíže k železnici. Pro stavbu trati na skalnatých úbočích ve výšce 50 až 70 metrů nad hladinou Sázavy bylo nutné prorazit i dva tunely. V Kocourském údolí žije vzácný mlok skvrnitý, který na jaře po vydatných deštích opouští své skrýše.

Přírodní park Džbány-Žebrák se rozkládá v malebné krajině mezi Líšnem a Voticemi, která svou členitostí a rozsáhlými zalesněnými územími připomíná podhorskou oblast. Zdejší krajina nebyla dosud zasažena velkými civilizačními vlivy, na svazích se střídají smíšené lesy s luční porosty s bohatými prameništi a remízky. Přírodní park je útočištěm celé řady ohrožených živočichů a rostou zde vzácné druhy rostlin. Mezi nejcennější místa patří Kališťské a Budenínské louky. Jedná se o významné botanické lokality, kde můžeme každoročně spatřit stovky kvetoucích orchidejí – prstnatců májových. V zamokřených územích roste vachta trojlistá, masožravá rostlina bublinatka jižní a desítky dalších druhů. Louky v centrální části obývá chřástal polní, který patří mezi kriticky ohrožené druhy. Na soustavu luk a remízků plynule navazují lesy, na jejichž okraji nalezneme pozůstatky staré hájovny, jejíž historie sahá do 17. století. Její kamenné zdivo obklopuje původní bukový les, v jehož korunách hnízdí Jestřáb lesní. Na východ od hájovny nalezneme divoké skalnaté údolí. Strmé skalní stěny a nedostupnost místa využívá ke svému hnízdění Výr Velký

Lesní masiv hornopožárských lesů láká milovníky přírody v podzimním období množstvím barev, zkušené oko rozliší různé typy lesa – doubravy, bučiny a jedliny. Ruka lesníka zde pracuje již velmi dlouho, zdejší lesy byly využívány jako zdroj dřeva pro blízké jílovské zlatonosné doly.  Práci lesníků připomíná i pomník na okraji bučiny pod Panskou skálou – lesník Dlabal zde tragicky zahynul rukou pytláka. Pozornosti určitě neujdou velké žulové balvany, které vytváří na Gryble seskupení roztodivných tvarů. Na mnohých z nich najdeme okrouhlé prohlubně – takzvané „obětní mísy“, které se staly inspirací mnoha  různých pověstí. Dříve byly přisuzovány keltskému i staršímu osídlení, dnes již víme, že vznikají působením vody a mrazu. Nedaleko Kamenného Přívozu se nalézá údolí s tajuplným jménem – Vlčí rokle. Žulové balvany porostlé mechem zde tvoří neobvyklé skupiny a proudy, jako kdyby je tu nakupili dávní obři.  Mezi kameny se vine roklí pěšina, přes kterou leží mohutné kmeny padlých buků, které rostou na svazích společně s pokrouceným habrem obecným a lípou srdčitou. V mělké kamenité lesní půdě se uchytily jen nenáročné druhy lesních rostlin jako je kapraď samec. Na kmenech stromů vyhledává svou potravu – larvy hmyzu, strakapoud velký. Svůj dlouhý dlátovitý zobák používá i k úpravě hnízdních dutin ve vhodném stromě. Vlčí rokle byla v roce 1990 vyhlášena jako chráněné území – je přírodní památkou. Lesníci zde hospodaří ohleduplně se snahou zachovat původní divokou přírodu.

Na sever od obce Drahňovice protéká Křešický potok hlubokým, romantickým údolím;  je téměř neuvěřitelné, že ve stejném okamžiku se po nedaleké dálnici (D1) řítí stovky automobilů.  Podél potoka rostou vrbové křoviny s vrbou bílou a přimíšenou olší lepkavou, v okolních lesích najdeme původní přírodě blízké dubohabřiny a suťové lesy. V rozšířené části údolí se rozkládají mokřadní pcháčové louky, místní tu neřekou jinak než „Na mokřadlech“. Na loukách vynikají fialové květy pcháče bahenního, sytě žluté květy blatouchu a je možné spatřit i českou orchidej – prstnatec májový. Keřové vrby rostou na loukách ve skupinkách a člení plochu luk do bludiště zajímavých prostorů. Český svaz ochránců přírody Vlašim vybudoval na mokřadlech mělké tůně, které jsou dnes plné života. Okraje tůní porůstá orobinec úzkolistý, bahnité části žabník jitrocelový. V tůních žijí ohrožení skokani zelení, kteří se zde úspěšně rozmnožují. Při opatrném a tichém pohybu můžete zaslechnout jejich skřehotání.

Pramen Brodeckého potoka se nachází na úpatí Načeradeckého prahu – vyvýšeniny, která se táhne od Mladé Vožice až k Čechticím. Za Načeradcem se Brodec jen líně vine v širokém mělkém údolí lemován vrbami a nivními loukami. Přírodní, neupravené koryto vytváří četné meandry, přerušené několika rybníky. Niva Brodce byla pro svou přírodovědnou významnost zařazena do 1. zóny Chráněné krajinné oblasti Blaník. Obnažené břehy poskytují domov ledňáčku říčnímu. Ve strmých stěnách si buduje hnízdní nory, kde také vyvádí mláďata. V čisté vodě potoka nalézá ledňáček dostatek drobných rybek jako potravy, svěšené větve stromů na březích mu poskytují stanoviště k lovu i odpočinku. Po soutoku s Volaveckým potokem míří Brodec k Blaníku. Mezi Holým vrchem a Křížovskou hůrou protéká hlubokým zalesněným údolím, kde kamenité koryto vytváří i malé peřeje. V čisté vodě potoka žije celá řada druhů hmyzu, k nejkrásnějším patří vážky, jejichž larvy žijí na dně potoka. Brodec obtéká Blaník ze západu a severu. Jako hradní příkop odděluje Blaník od okolí – na svazích údolí se vyskytují skalní útvary rozličných tvarů porostlé dubohabřinami. To už je ale Brodec na konci své cesty – u osady Březina se vlévá do Blanice.

Blanice pramení na severním svahu vrchu Batkovy na pomezí středních a jižních Čech. Počíná jako nenápadný potůček sbírající vodu z Ratibořských hor, postupně sílí a mění se v řeku, jejíž pouť bude dlouhá 66 kilometrů. Za Mladou Vožicí nabírá dech a blíží se v četných meandrech k bájnému Blaníku, mezi jehož vrcholem a hladinou Blanice je výškový rozdíl  250m.
Od Velkého Blaníku spěje řeka romantickým údolím ke Vlašimi.  Skalní stěny porostlé borovicemi a břízami postupně ustupují a řeka vtéká do města. Není už titěrným potokem, je z ní dospělá řeka, na které mohou trénovat vodáci. V zámeckém parku je řeka rozdělena náhonem, který je součástí parkové kompozice a současně vede vodu k malé vodní elektrárně. Pod Vlašimí se Blanice v širokém údolí těší na závěrečný úsek k Sázavě. Přírodovědci oceňují na Blanici přírodní charakter toku – řeku lemují vlhké louky a vrbové křoviny. V říčních náplavech žije záhadný živočich – mihule potoční, které většinu života tráví zahrabána v bahnitém dně. Po řece putuje také vydra říční, s lehkostí dokonalého plavce vyhledává svoji potravu – loví drobné ryby. Její stopy najdeme nejčastěji na obnažených bahnitých březích.

Velký Blaník – tajemná hora, v níž podle staré pověsti dříme velké vojsko, které vyjede české zemi na pomoc ve chvíli nejtěžší. Výstup na vrchol lemují staré bučiny. Mohutné šedavé kmeny buků, rovné a hladké, zdánlivě vyrůstají přímo ze skály. Jejich kořeny prorůstají mezi balvany ortorul  hledajíce vláhu a živiny v mělké půdě. I bylinný porost je na kamenité půdě chudý, rostou tu jen nenáročné druhy. V kamenné suti se naopak daří kuně lesní. Dutiny starých stromů vyhledává k hnízdění puštík obecný, jehož houkání můžeme v lese slyšet již za soumraku. Na podzim obléhají blanické lesy houbaři. Ve smrkových lesích na úpatí roste hřib smrkový, hřib hnědý i oblíbená liška obecná. Výše, na padlých kmenech letitých buků tu najdeme choroše, outkovky a pásovce. Mrtvé stromy poskytují útočiště i broukům a mravencům. Jeden takový kmen je vlastně celým babylonem různých živočichů, kteří ho postupně rozloží. Mohutné kmeny tak postupně splynou s půdou Blaníku, vrátí ji živiny a sílu, kterou jim na čas propůjčila.