Historie v akci

Hrad Český Šternberk byl po staletí sídlem staročeského rodu Šternberků. Vznikl na počátku 13. století a patří mezi nejlépe dochované hrady v Čechách. Jistě na tom má svůj podíl i poloha hradu, do kterého se vstupovalo úzkou cestou vytesanou v boku stráně. K obraně také přispívalo předsunuté opevnění s mohutnou věží. Přesto byl hrad jednou dobyt a to za krále Jiřího z Poděbrad v době, kdy Zdeněk ze Šternberka byl jeho zarytým odpůrcem.

Rataje se v písemných záznamech objevují k roku 1336 jako opevněné městečko se dvěma hrady. Dolní hrad zvaný Pirkenštejn patřil v 15. století Hynkovi Ptáčkovi. Politická situace po bitvě u Lipan dovedla Hynka Ptáčka z Pirkštejna k osudovým krokům. V roce 1437 musel obléhat Sion, hrad svého synovce Jana Roháče z Dubé. Hrad dobyl a synovci tím pomohl na šibenici. Radostnější snad pro něho bylo provdání jediné dcery za Viktorina, syna krále Jiřího. Horní hrad byl přestavěn na zámek po roce 1670. Zachovaly se z té doby pěkné arkády v zámecké budově a v archivu Národního muzea tzv. Talamberský kodex, kniha obsahující poučení o právním řádu, sepsaná právě tady.

Význam zlata ve společnosti už dobře znali Keltové. Zlato získávali většinou rýžování z náplavů řeky Sázavy a potoků v okolí Jílového u Prahy. Používali k tomu jednoduchých splavů potažených ovčí kůží, ve které se zachycovala drobná zrnka drahého kovu. A právě od rýžování máme onen pohádkový výraz “zlaté rouno“. Pozlacená kůže byla spálena a ryzí zlato dále zpracováno. Třeba na mince, jejichž zlatý obsah určovala velikost důlku v hliněné destičce. A právě z tohoto zlatého slitku se razily slavné mince zvané Duhovky.

Z daleka jsou patrny zalesněné vrcholy Velkého a Malého Blaníku. Velký Blaník je opředen legendami o českém vojsku svatého Václava, které tu v nitru hory spí a přijde české zemi na pomoc, až jí bude nejhůře. Dnes tu stojí dřevěná rozhledna postavená v roce 1940 a kolem ní jsou stopy po keltském hradišti ze 3. století před naším letopočtem. V blízkosti jsou tzv. Rytířské skály, ukrývající údajný vstup do podzemí. V roce 1868 byl odtud vezen základní kámen pro stavbu Národního divadla. Na vrcholu Malého Blaníku býval v 15. století hrad a v roce 1753 tu byla postavena kaple sv. Maří Magdaleny, což dnes dokládají jen drobné zbytky zdí. Díky pověstem se stal Blaník památnou horou českých dějin.

Pobýval tu v jeskyni poustevník Prokop, který si vždy dokázal poradit s čerty, když mu rušili jeho zbožný, asketický život. Proto se dohodl i s knížetem Oldřichem, když při lovu ve zdejších lesích poranil ochočenou Prokopovu laň. Kníže Prokopovi neodolal a na jeho radu zde založil klášter. Stalo se tak před rokem 1034. Klášter, organizovaný podle benediktinského řeholního řádu, vedením mše ve slovanské liturgii, navazoval na cyrilometodějskou tradici. Dřevěný kostel v roce 1070 vystřídala kamenná románská stavba. Z té se mnoho nezachovalo. Ve 14. století bylo rozhodnuto vybudovat mohutný jednolodní kamenný chrám. Velkolepé dílo však zůstalo nedokončené. Sázavský klášter byl v roce 1785 zrušen.

Hrad Dubá a sousední Hrádek se dostaly koncem 15. století do rukou Jana Zoula z Ostředka. Pan Zoul se z šlechetného rytíře záhy stal obávaným loupežníkem, který se svojí loupežnickou partou tak mocně plenil Posázaví, že sám pražský arcibiskup s vojskem proti němu vytáhl. Zajal jej spolu s dalšími padesáti loupežníky a dal je v Praze oběsit. Podle letopisů pana Zoula na šibenici doprovázel Mistr Jan Hus a dále se praví, že Zoulova kostra na šibenici visela dalších sedm let, až ji nějaký blázen strhl a jedné hokyni ke krámu postavil. Tak se konečně na náklad té paní dostal loupeživý rytíř Zoul do hřbitovní země u sv. Štěpána na Rybníčku v Praze.