Historie v akci

Kostelec patřil do sítě královských hradů, které obklopovaly cesty ku Praze. Zbořeným se stal v roce 1463. Pověst praví, že hrad začal obléhat Viktorin, syn krále Jiřího z Poděbrad, aby osvobodil svoji nevěstu, kterou tu násilím držel jeho přítel a majitel hradu, pán ze Šternberka. Tou dívkou měla být princezna byzantského krále. Viktorin ji osvobodil, hrad se z toho už nevzpamatoval. Tolik pověst. Jisté ale je, že sem v roce 1832 zavítal básník K. H. Mácha a romantickou zřícenu si nakreslil.

Ve znaku Stříbrné Skalice je na modrém podkladu horník rozebírající skálu mlátkem a želízkem. Říkávalo se tu, že kámen, který hodí po krávě pasák má tady větší cenu než ta kráva sama. A je na tom kus pravdy. Na počátku 15. století se zde začalo těžit stříbro, v 18. století těžba ustala. Drahý kov dopomohl Skalici k povýšení na město i získání privilegií. Její zašlou slávu připomíná barokní radnice z roku 1719 s několika okolními domy. Dnes je město střediskem letní rekreace v Posázaví.

Kocourské pásmo patří v jílovském zlatohorním revíru k nejbohatším. Jsou zde středověké práce, které dosáhly až do hloubky 200 metrů pod povrch, což při tehdejším stavu dobývací techniky a možností odvodnění štol je úctyhodné. Odtud se začala v 17. století razit štola, která skončila až pod městem Jílovým a svoji délkou 2170 metrů se stala nejdelší v celém okrsku.

Kamberk založili ve 13. století němečtí horníci, které sem povolal král, a proto jméno vesnice zní správně německy – Karrenberg. To asi také vadilo po druhé světové válce a tak v létech 1949 – 1991 se ves jmenovala Zlaté Hory. Z tohoto názvu vyplývá zcela zřetelně, že tu tenkrát horníci těžili zlato. S určitými úspěchy se pokoušeli o těžbu i majitelé vlašimského panství Auersperkové, kteří odtud v roce 1767 odevzdali do pražské mincovny 0,41 hřivny zlata (asi 105 g). V tomto období zde sídlil horní úřad se zkušebnou rud pro stříbrné doly v nedalekých Ratibořských horách.

Bitva u Jankova byla nejkrvavější bitvou třicetileté války na našem území a patří mezi největší bitvy této války vůbec. Dne 6. března 1645 se tu střetla císařská vojska vedená novopečeným maršálem Götzem se švédskou armádou generála Torstensona. Vedení císařské armády bylo neschopné, velitelé rozhádaní a ve snaze obelstít Švédy dostali sami sebe do pasti. Zahynulo přitom 4000 vojáků včetně neschopného Götze. Další 4000 mužů s maršálem Hatzfeldem skončilo v zajetí. Vzpomínka na nešťastnou bitvu pak ještě dvě století žila v úsloví „dopadneš jak Götz u Jankova“.

Jílové u Prahy patřilo ve 13. a 14. století mezi největší naleziště zlata u nás. V roce 1590 darovali Rožmberkové svůj poměrně rozsáhlý majetek v Jílovém a okolí Edwardu Kelleymu, dvornímu alchymistovi císaře Rudolfa II. Kelley tu viděl dobrou příležitost jak se v Jílovém konečně dostat ke zlatu, protože dobře věděl, že zlato ze švestek nevyrobí. Ale pouze jeden rok mohl Kelley provádět své alchymistické kousky na jílovském náměstí v domě Mince. Potom rychle o všechno záhadný alchymista přišel.

Mezi stroje používané k obléhání hradů patřil prak. Šlo o jednoduché zařízení na principu páky, která se otáčela kolem osy. Prak sloužil k boření dřevěných částí staveb, rozbíjení střech i lehčích kamenných konstrukcí a nakonec i k zapálení objektů. Zatím účelem se vrhaly kameny, kamenné koule, zápalné věnce, zapálené sudy se smolou i soudky naplněné močůvkou, které měly vyvolat u obléhaných infekce. Podle typu konstrukce bylo možné na vzdálenost 100 metrů vrhnout těleso o hmotnosti až 100 kilogramů.

V Poříčí nad Sázavou je poblíž hlavní silnice nenápadný kámen s nápisem připomínajícím Žižkovo vítězství 15. května 1420. Tenkrát táborští husité táhly na pomoc Praze, ohrožené vojskem císaře Zikmunda. Tady se jim do cesty postavila vojska vedená Petrem ze Šternberka. V noci se strhla bitva, husité odrazili útok jízdy a z bitvy vyšli vítězně. Druhý den už byli v Praze, kterou potom uchránili před Zikmundovým vojskem.