Písničkové vzpomínání v Jílovém u Prahy

Za přítomností Pavlíny Filipovské a Karla Štědrého se uskutečnil koncem března v rámci Měsíce čtenářů v jílovském Kulturním a informačním centru pořad nazvaný "Jak to tenkrát doopravdy bylo". Měl podobu vyprávění, vzpomínání, zazněly známé, ale i pozapomenuté písně z dob legendárního pražského Semaforu z 2. poloviny minulého století, interpretace za doprovodu klavíru. A vzpomínalo se i na Poříčí nad Sázavou? Tam totiž v 50. letech před letními prázdninami chodila pár týdnů malá Pavlínka do dnešní základní školy a dny volna pak se svými nejbližšími prožívala ve zdejší chatě.

Vzpomínání nejen na  zpívání 

Téměř neuvěřitelných padesát osm let trvá spolupráce obou interpretů. Když spolu a s dalšími začínali, odpovídal jejich početní stav karetnímu mariáši. Karel Štědrý tehdy závodně plaval. Přestože se měl v budoucnu věnovat činnosti kolem vlaků, tenkrát převážně s kouřícími lokomotivami, octl se v pražském Semaforu a od Františka Filipovského dostal vtipnou přezdívku, a to Želenka. Tehdy snad poprvé zazněla písnička Zuzana je sama doma. Když se pak K. Štědrému za dva roky narodila druhá dcera, uchvátila mladou veřejnost píseň Kdyby tisíc klarinetů.

Pro P. Filipovskou začínalo veřejné zpívání 31. října 1959, a to písní, která rázem získala posluchače. Jmenovala se Včera neděle byla. Její zpívání zaštítily pražská REDUTA a SEMAFOR. Skromně připomněla, že on zpíval, sama dělala křovíčko. Dvojice však nezapadla. Posluchačům se líbily  Zuzana…, Po babičce klokočí, Dítě školou povinné, Každé ráno na piáno nebo třeba Měla hlavu samou loknu. Jak už to v téhle úspěšné profesi bývá, "přistupují" k Pavlínce Suchý, Šlitr a další. Za necelých deset let, tedy v roce 1967, se však ledacos  mění nejen v politickém a společenském vývoji. Některé drobnosti zasahují také do sobotního víkendového přesouvání do Poříčí. Třeba to, že tady na přejezdu zmizely pověstné šraňky, které obsluha stahovala podle předpisu s dvacetiminutovým předstihem bez ohledu na to, zda souprava vyjížděla ze vzdálenosti tří nebo dvaceti kilometrů. Odpadlo čekání a nejen tiché rozčilování znalců jízdního řádu nad touhle nesmyslností. A tak už oceňovaný umělec jedoucí na svou chatu si mohl oddechnout. Světlům na přejezdu jistě děkoval, ale také jejich barvu ctil. Snad ve stejné době hlavně posluchače kufříkových rádií doslova uchvátily písničky s názvem Zde Alfons, Mám malý stan …

Drobnosti ze života pěveckých  velikánů

Oba hostující umělci na ně v Jílovém rádi zavzpomínali. Telefonování se týkalo nejen soukromí, jako co jste vařili, kde je druhý z vás, co hlásila Svobodná Evropa? Návštěvníci se obvykle jednoho nebo druhého ptali na paní Yvettu Simonovou či v neposlední řadě na dlouholetého spolupracovníka Karla Vlacha. Oni vše stručně přiblížili a přítomní doslova žasli nad poutavým obsahem. Hned nato zazněly písničkové vzpomínky, jako Pramínek vlasů, Babeta šla do světa, Když město šlo spát … 

Několik osobních vzpomínek

S "cukrovou panenkou", jak jsme tajně Pavlínce Filipovské říkali kvůli jejímu pražskému oblečení a něžnému vzhledu, jsem chodil do jedné třídy tehdejší nové poříčské školy. Denně ji doprovázel dědeček pan Višinskij (možná se psal jinak). Obdivoval jsem jeho pravidelnost, ale nezáviděl, i když sám jsem běhával na poslední chvíli, abych nezmeškal zvonění. Byla by to nejen moje ostuda, ale také rodičů, protože náš Papa, jak jsme tatínkovi říkali, školu jako předseda MNV v 50. letech zčásti brigádnicky zorganizoval postavit, a  také ji řediteloval. No a pak řadu let jsem kamarádil s chlapci Škvorovými, kteří bydleli blízko Filipovských. Také jsem chodil s Pavlínkou hrát Země, město, zvíře (a pár dalších údajů). Vše se muselo zaznamenávat na papír, a protože něco podobného venku nešlo, hrálo se v jejich chatě. Společně jsme vyráželi na koupání, za chmurného počasí pak trávili čas u ohýnků ve stráni nad potokem.

Na závěr pořadu P. Filipovské a K.  Štědrého jsem  veřejně děkoval oběma umělcům a své spolužačce i ostatním jsem připomněl pár dětských vzpomínek. Nikdo sice nečekal něco podobného, ale podle slov jiných to potěšilo.   

Jaromír Košťák