Poříčí nad Sázavou

POŘÍČÍ    NAD   SÁZAVOU

   Na rozdíl od jiných míst je zřejmě první písemná zmínka datována stavbou kostela sv. Petra a Pavla na souvislém a nezastavěném žulovém návrší mezi potokem Bystrým tekoucím od pozdější konopišťské dominanty, která právě před sto lety zapříčinila vznik 1. světové války.  Ku Praze směřujícící strana  „stavebně úrodného, ale hladového podloží“ prudce klesala k řece splavné jen pro voraře už dobrých tisíc let předtím. Tudy vedla známá linecká cesta k Benešovu, jejíž uživatelé se museli brodit přes řeku až do poloviny 19. století. A když z žulových kvádrů byl postaven most, slavnostně ho  otvíral dokonce sám  rakouský císař. Snad ani netušil, že podniká dost odvážnou jízdu, neboť chybělo zábradlí. Kvádry tenkrát nahradil špalír stavitelů a Poříčtí za upřímného provolávání slávy mocnáři.
Dva kostely  a  (dvě)  železnice
 

   Tato výjimečnost byla v minulosti podmíněna zřejmě  existencí Poříčí jako  městečka a vsí Balkovicemi. Zatímco snad výstavnější uskupení měšťanských domů zaniklo v době třicetileté války, rozbořit ani jeden z kostelů se cizí kozáci neodvážili. Ač linecká spojnice nabyla po uklidnění válečné vřavy   opět svého významu, bohužel bláhové naději k návratu někdejší slávy a rozvoj přinesla vlastně až železnice, která byla ke stavbě zadána v roce 1895 podnikatelům J. a V. Kováříkům z Prahy Branika. Zatímco jiným místům na trase zvané  trampy Posázavský pacifik přinesla oživení zásluhou průmyslu, na samotné Poříčí se jaksi zapomnělo. Sice přibyl železniční most přes potok v blízkosti balkovického kostela sv. Havla, ale také poměrně nákladné terénní úpravy kolem dodnes neomítnutého staršího kostela. Souvislá terénní vlna musela být pro silnici a železnici nákladně prokopána, aby si obě komunikace nepřekážely. Kostel sv. Petra a Pavla byl zabezpečen mohutnou kamennou zdí. Protější strana zůstávala téměř sedmdesát let bez jakýkoliv úprav ve stejné výši jako cesta ke kostelu končící vraty. Stala se však „sídlištěm“ břehulí, kterým vyhovovala zvětralá žula. Nejen pro děti se nabízela nádherná podívaná na jejich bezchybný  či akrobatický způsob nalétávání do otvorů ve stráni.
 

   Samotná železnice se odklonem od řeky a vstupem téměř  do středu Poříčí setkávala s řadou náročností, které představovalo stoupání měřené v promilech, a to na hranici únosnosti.   To  souviselo se změnou trasování železnice, neboť podle mapy v knize  „ POSÁZAVSKÝ  PACIFIK ''  …na starých pohlednicích“ měla i v tomto úseku  kopírovat tok řeky Sázavy.  Kvůli stavitelské jednoduchosti a hlavně  nižším finančním nákladům.  I tak byl však termín výstavby dodržován.
   

   Dvě železnice v jednom Poříčí?  Vlastně ano, i když ta druhá jen v podobě animální byla už dávno dokonce  i Poříčskými  zapomenuta. V době své existence  měla totiž opět souvislost se zámkem Konopiště. Budoucí následník R-U trůnu Ferdinand d´ Este  byl kromě jiného také dobrý hospodář. A protože mu patřily žulové lomy v lokalitách od Poříčí do Prosečnice, využíval svého vlivu v souvislosti  zájmu o kvalitní namodralou žulu. Těžila se  na začátku Měsíčního údolí v několika lomech. K rychlejšímu a levnějšímu přesunu nejen stavebního kamene byla vybudována  ona druhá železnice - vlastně úzkokolejka s několika místy pro křižování. V posledním úseku před železniční zastávkou pokračovala po stání silnici.  Výhodou se stala téměř rovina v délce kolem dvou kilometrů tenkrát ještě oficiálně z Potočin.  Pak už stačilo vyštosovat kameninu do předepsaných figur nebo ji přímo překládat do plošinových vozů stojících na kusé koleji neboli šturcu. Aby se náklad nedal samovolně do pohybu, byl jištěn ručními zarážkami a samotný  výjezd pak uzamykatelným zařízením, které by vagony sice vykolejily, ale zabránily srážce.  To měla pod kontrolou také obsluha železniční zastávky.
   Nejen z vyprávění pamatuji jednu z posledních manželských dvojic.  Jmenovali se   Šnajdrovi a psali se německy. Ti prodávali jízdenky tenkrát v podobě předtištěných kartiček ze silnějšího papíru, dodatečně s označeným  datem. Navíc ob

sluhovali závory, dbali na čistotu a v topném  období na příjemně vyhřátou  čekárnu.  Dojemně to v ní vypadala o Vánocích. Čistý ubrus na obrovském stole, vánoční stromeček.  Ovšem také před železniční budovou -  pod obrovskými kaštany - bývalo  čisto.  Po odkvětu, ale také na podzim, kdy opadávalo listí. A když napadl sníh, samozřejmě se nikdo nebrodil závějemi.
   

   Obsluha závor byla ruční  a zařízení bylo umístěno pod střechou před vstupem do kanceláře tak, aby poskytovalo  výhled alespoň na část silnice. Doslova se točilo klikou od vchodu do výdejny jízdenek. Ty se prodávaly z okénka v čekárně. – A dnes? Trosky malé nádražní budovy bez střechy … možná připomínají typický nezájem „o nepotřebné věci“ kolem drážní cesty.
Okolnosti a osobnosti
 

   Dějinnou událostí se stala bitva s odpůrci Jana Žižky na naplavené rovině směrem na Prahu v květnu L. P. 1420. Událost připomíná jednak pomník v blízkosti přejezdu a křižovatky silnic od Čerčan se starou na  Benešov, jednak kaplička.  Ta je ze silnice dost špatně viditelná kvůli benzinové stanici a továrnímu komplexu na druhé straně.   Jiným využitím tohoto úrodného říčního nánosu se stal konec 2. světové války.  Tato mnoha hektarová plocha, o níž se kdysi fantazírovalo jako o záložním letišti, se stala „parkovištěm“ německé vojenské techniky. Stály tady hakly – polokolová  pásová vozidla  - tehdejší transportéry, bojová osobní auta s tradiční espézetkou začínajíci písmeny WH (Wehrmacht), ale také převážně lehké tanky v nepřeberném množství. Mnohdy  jim podle pamětníků chyběly pohonné hmoty v nádržích, klíčky v zapalování,  u benzinových strojů třeba svíčky nebo vzduch v pneumatikách.
   Poříčské  nádraží se stalo místem svozu téhle už naštěstí nepotřebné techniky určené do hutí.  Ale  pár „zapomenutých“ se ještě řadu let po válce směrem do Měsíčního údolí  stávalo místem  klukovských bojových hrátek,  a vůbec nevadilo, že kolem chodíval se psem Golemem sám F.  Filipovský, který jako jeden z prvních chatařů se usídlil v poříčském katastru.

  A jsme u osobností. V prvním dílu se slovem Čerčany v názvu se vlastně osobnosti pobývající v Poříčí na letním bytě, ale dopravně závislí na vlaku do Prahy vzájemně vyprovázeli na nádraží. Protože většinou bydleli u pana řídícího Kotršála, který se netajil svými komunistickými sklony v období před 2. světovou válkou, nutně sem objevil cestu S. K. Neumann  (1875 – 1947).  Ten zachytil v Měsíčním údolí  v postavách  Marion a malíře Jindry  kromě jiného trampský život. Podle tehdejších literárních kritiků děj neoprostil od erotických sounáležitostí  v soužití mladých lidí v lesním a přírodním prostředí.   – Ukázky jsou z jeho  knihy nazvané  ZLATÝ  OBLAK:
„Dědina je půl hodiny odtud. V zájezdní hospodě je hlučno jako o pouti. Za stolem v koutě hrají domorodci s dlouhými dýmkami v karty.  Dlouhý stůl uprostřed je obležen trampskou společností jako větev rojem. Nevada a Rudí vlci. Také za ostatními stoly sedí  trampové a výletníci.

  Už začaly dovolené. Mnozí přijeli ovšem jen na dnešní noc a neděli, a jejich stany v úžlabině jsou přidušené výkřiky marné touhy, zevnější znaky chudobné civilizace, která zoufá nad sebou, a na zeleném ostrově, ukrytém za skalami před rovinou otroctví a všedností, hledí přelstíti své hoře a středoevropskou díru myší změniti v kanadský kaňon …
  Marion, poněkud nemotorně odstavila kotlík z ohniště do trávy. Míchá kávou a přikrývá ji, sehnuta jako nějaký podivuhodný pták s dlouhými údy bílými: hnědá chocholka rozpadla se jí vedví a spouští jí vlasy jako peří na zardělé tváře …“
   A další osobnosti spojené spojené s Poříčím nad Sázavou nejen na tzv. letním bytě?  
 E. A. Longen (1885-1936) – tulák, anarchista, ale také spisovatel, malíř, filmový a divadelní herec, tvůrce kabaretních výstupů či autor nejpopulárnější komedie s názvem C. K. polní maršálek. Ta vznikla počátkem třicátých let. Pobýval u pana řídícího Kotršála. Na protější straně potoka se o pár let později narodil Josef Topol, v sedmdesátých letech vynikl jako úspěšný dramatik.

   Řada dalších ovšem předcházela. Mezi něž patřil rodák a kněz J. Šach.  Kromě spojení s kostely (měly jednu faru a bohoslužby se střídaly na jednom nebo druhém místě)   vstoupil mezi beletristy a literární historiky. Z ostatních umělců rád jezdíval do Měsíčního údolí malíř a ilustrátor Zd. Burian (1905-1989). A mezi velikány, kteří tady sice nepobývali, ale v minulosti ve svých dílech místo a události připomínali, patřil kronikář Vavřinec z Březové (1370-1437). Velice podrobně popsal bitvu u Poříčí v Husitské kronice. A právě tuto okolnost využil A. Jirásek v románě Proti všem.                                        

Jaromír Košťák 

Přílohy ke stažení:
Poříčí nad Sázavou