Osada Měsíčního údolí

Poříčské stavební památky v podobě kostelů sv. Petra a Pavla a  sv. Havla byly postaveny v 11. a 12. století. Za řekou směrem na  Prahu se připomíná bojiště J. Žižky z počátku husitského hnutí.  Až do třicetileté války si udržovalo Poříčí ráz živého městečka. Kromě kostelíků vše podlehlo zkáze. Z minulého století zbylo několik školních budov.  Nejstarší u řeky a hřbitova, druhá poschoďová je v současné době sídlem OÚ, v někdejší měšťance sídlí Pošta. Starý dvůr u řeky má vztah k B. Němcové. Pět mostů se klene přes říční toky. Jeden slouží Posázavskému Pacifiku a přivedl sem trampské hnutí, chataře i řadu zajímavých osobností. Za všechny jmenujme posledního českého bohéma A. Longena s herečkou Xenou, na skok za přáteli sem zajížděl S. K. Neumann. Po 2. světové válce herec F. Filipovský.

Orientační kilometráž
Z poříčského nádražíčka do Měsíčního údolí ujdete 4 kilometry, do Potočin pouze jeden a půl. Tam za posledním lomem na žulu je konečná pro osobní auta. Ale vraťme se k zastávkám vlaku Čerčany – Braník či autobusů z Prahy do Benešova. Musíte si hlídat odbočky po pravé ruce. První sice láká, ale beznadějně končí u Filipovských. Na  druhou stranu potoka vede jen lávka pro pěší. Až další tři odbočky (pokud nejsou jednosměrné) vás dovezou na „konečnou“ pro auta.  Dál se už pouze šlape. Po úzkých cestičkách se spoustou hladkých kamenů, kořenů, listí a nečekaných prohlubin, ale také stoupáků mezi stromy a skalními velikány. Nečekaně vyjuknou ze zatáčky a je jich dost. Občas vás může přepadnout adrenalinové dilema otázkou - zvládnu to bez pádu? Naštěstí beze spěchu, pěkně husím pochodem a za předpokladu, že nikdo nejde opačným směrem. Odměnou je šum lesa, zvuky tekoucího potoka, který nebývá jen příjemně bublající. Vždyť má také jméno Bystrý. Jestliže dorazíte až na rozcestí Pod Vidlákovou Lhotou, zbývá k ní půl kilometru. K Plíhalovu mlýnu pak tři kilometry a k rybníku pod konopišťským zámkem pět a půl.

Cesta do Měsíčního údolí
Můžete začínat na nádraží a jít kolem románského kostela sv. Petra a Pavla po cestě, kterou jezdíval více jak před padesáti lety F. Filipovský v černém autíčku zn. Jawa. Tenkrát ještě kolem strání s obrovským množstvím břehulí. Těm vyhovovala zvětralá žula ke stavbě unikátních příbytků začínajících kulatým otvorem, do kterých se vždy strefily s obrovskou rychlostí a obvykle po předváděcím letovém umění. V první ulici vpravo po levé straně lehce přehlédnete stavbu krytou zelení, za kterou v době své pověstné cestovatelské a pracovní pauzy tvoří možná na současné knize s názvem Krutíbrk J. Krůta. Odtud je už jen kousek k moderní „chaloupce“ – jak ji nazýval  malíř Pavlík (1901-1966). Jeho květiny obdivovávali i Angličané. 

Po obou stranách cesty na Hráz je spousta domů. Jedna dokonce na vrcholu hráze rybníka. Ten strhla velká voda potůčku, jež se přivalila z protržené hráze rybníka pod konopišťským zámkem. Jen velmi pozornému chodci je divný sotva viditelný zbytek zdi rybniční hráze a prudký svah s typickou českou chaloupkou na protější straně. Vše kolem smetla velká voda na začátku předminulého století do řeky Sázavy. Ale jak se říká – divoká voda vždy něco vezme a něco dá. Vytvořila místo pro budoucí chaty. Ty dnes začínají za fotbalovým hřištěm. Jen  skály po levé straně jim stavbu většinou nedovolily. Zato druhý břeh jim nabídl skromňoučké pozemky, aby se jich sem vešlo co nejvíce.  Trojciferná čísla jsou důkazem. Za posledním lomem opuštěným krátce po 2. světové válce se nachází místo pro zaparkování aut. Pak už se může jít jen pěšky.

První osada
Cituji z ozdobné cedule na stromě: "Vznikla v roce 1924 v typickém westernovém stylu jako první v tomto kraji a jedna z prvních v ČSR.  Proslavila se svou kulturní a sportovní tradicí. Ať byly doby jaké byly, byla vždy tím nejlepším v krásné přírodě. Malý stát ve státě bez politiky a veškerých světských problémů. Vládl tu Velký Manitou, panoval kamarádský duch a jednoduché zákony Divokého západu. I když původních osadníků už mnoho nezbývá, tradice přežívá v srdcích nové generace všech kamarádů. Poseď, popij a zazpívej si s námi, ale nenič a nenechávej odpadky. Jen tak se staneš naším kamarádem."

Tři chaty kolem hřiště a pár doslova rozstrkaných kolem, vystavěných ze dřeva, ve stejné podobě a viditelnou snahou o pečlivé udržování. Celá osada se nachází  hluboko v lesích, ale v neustálé blízkosti potoka, a to před lávkou u Podelhotského mlýna, který zanikl asi ve 40. letech minulého století. Zachoval se viditelný kamenný náhon, tři  oblouky, zbytky zdiva a jistě také vzpomínky pamětníků. Dá se pokračovat do osady s názvem Racek, odkud jezdí autobus do Benešova.

Kolejnice a muzikanti
Ty první vedly z lomu a dopravovaly vytěženou žulu na poříčské nádraží. Muselo to být dost zvláštní, když leckdes prostředkem se po státní silnici pohybovaly vozy úzkokolejky. Naštěstí tolik aut tenkrát nejezdilo. Provoz zanikl s ukončením těžby.  Samotné drážní těleso zmizelo pod novým asfaltovým kobercem, a to včetně výhybek, protože kamenické vláčky se musely přece míjet. Jednou se možná budou lidé divit, oč šlo.

Pamatuji rodinu Konrátovu (jiní z příbuzenstva se psali Kondrátovi). Tenkrát se o víkendu nemluvilo, protože se pracovalo i v sobotu. Ale po obědě  se cestou ozývala harmonika, kolem ní pár šumařů a rodinný doprovod. Všichni spěchali do hospody, většinou Měsíčním údolím do hospody na Pášovku.

Jaromír Košťák